Tady je několik mých novějších povídek, jak moc dobrých nebo za ... stojící mi můžete napsat na můj e-mail

Pokud si chsete prečíst moje starší povídky, podívejte se na Melzovu Louku povidek

Povídky:
Elba
Skrýš
Holly kopec
Pohled z mých očí
Město

Elba
Za mými kroky zůstávaly v písku stopy, které zase pomalu mizely, jak mořský příboj zarovnával jakoukoli nerovnost na pobřeží. Na chodidla a mezi prsty se mi lepila zrnka písku. Nohy jsem bořil co nejhlouběji, aby tam stopy zůstaly co nejdéle, ale stejně je jedna či dvě vlny vymazaly z tohoto světa. A jak jsem šel, mohl jsem se kdykoli ohlédnout a uvidět svoji nejbližší minulost, jak se mi pomalu vytrácí před očima. Nechtěl jsem se ale zastavit a otočit se. Slunce pomalu zapadalo a moře bylo čím dál červenější. Nikdo tu nebyl a krom šumění vody nebylo nic slyšet. V ruce jsem tiskl růžový kámen,který mi zapadal do ruky, jakoby byl podle ní vyroben. Přestal jsem pojmenovávat věci kolem sebe. Poslední paprsky slunce mě pohladily po tváři. Najednou jsem neviděl moře, pláž, své ruce, kámen, vlny… Posadil jsem se do písku. A věci kolem mne již nebyly věci, ale jeden velký tanec, a ty jsi byla tanečnice. Ty jsi byla moře, kámen, pláž, tma měsíce ve svitu luny. První vlna se dotkla mých nohou a tanec nebyl jen kolem mne, ale i ve mne a mé nohy a postupně další části těla začaly tančit s mořem. Já jsem se stal mořem, kamenem, pláží a měsíčním svitem. Já jsem byl ty a ty jsi byla já ve velkém tanci vesmíru. A kdybych se teď otočil, uviděl bych na pláži ležet růžový kamínek ke kterému vede několik mizejících stop…

zpět na seznam povidek

Skrýš
Jednou z nejoblíbenějších her mého raného dětství, když jsme byli na návštěvě u mé babičky, v domě se zahradou, ve kterém teď bydlím v jeho nejvyšším patře, byla hra, při které jsem se přes balkón v prvním patře nenápadně vkradl na zahradní zídku, oddělující babiččinu zahrádku od sousedovic, ze které jsem tiše slezl, prsty se přidržujíc jen tenkých škvír mezi cihlami, abych se doplížil až k patě naši staré meruňky, která ve své koruně ukrývala z větví spletené křeslo, ve kterém jsem se mohl ukrýt a odkud bylo dobře vidět na zahradu s domem i na celé okolí. Mohl jsem se tak vždy na malou chvíli nepozorovaně vytratit světu, ve kterém jsem žil. Ztratit se v koruně stromu všemu, všem i sobě a pozorovat okolí, které vůbec netuší o mé skryté přítomnosti. Byl to jeden z nejnádhernějších pocitů jaký jsem mohl zažít. Pozorovat a dlít ve vesmíru ve kterém jsem nebyl přítomen. Vydržel jsem tam sedávat celé hodiny v tichosti s nepopsatelným pocitem štěstí a radosti z klidu absolutního vytracení v přímém prožitku skutečnosti. Nejsilnější zážitky jsem měl, když vyšel někdo na zahradu a třeba i prošel přímo pode mnou a já na jeho pohybech a zvláštním výrazu ve tváři viděl, že opravdu v tu chvíli neexistuji. Měl jsem vždy co dělat, aby mě takové jemné svírání po celém těle nedonutilo vyprsknout smíchy a abych tak své místo neprozradil.

zpět na seznam povidek

Holly kopec
Seděl jsem v lese a díval se na svůj měsíc. Živá podstata prostoru tančila ve všech směrech a prolínala se s měsícem, s lesem, s mým tělem a s mýma očima. Poslouchal jsem stromy v pomalých vlnách vánku, s úsměvem nad tím, jak se jejich řeč shoduje se spirálovitými vlnami, které jakoby procházeli meziatomovým prostorem a které uváděli do pohybu tuto relativitu. Mohli jste to vidět i na své vlastní kůži, jak teče jako had a svým dechem jste mohli tento tok obohacovat o novou inspiraci. Tělo, tráva, stromy, země, měsíc. To byla má mysl. Nebál jsem se smrti, neboť teď jsem konečně věděl kdo jsem. Opsal jsem obrovský oblouk. Začal jsem přepadávat dolů a pomalu se zahušťovat. Velkou rychlostí jsem prolétl spodní úvratí a pociťoval jak mě dostředivá síla zase vytahuje nahoru. Jak jsem stoupal a zpomaloval, tak jsem se i rozplýval, až jsem se roztekl do všech stran v malých spirálkách, které se pomalu s ozvěnou a dozvukem vzdalovaly. V té chvíli stromy tiše vysplývávaly v uzlu vánku. Až když tím, jak se spirálky vzdalovaly, se zase zesilovaly. Nabíraly stromy na hlasitosti. Vše se překulilo v dalším poryvu života. Tento neuvěřitelně jemný mechanizmus, kterým má mysl fungovala mě zodpověděl všechny dosavadní otázky.

zpět na seznam povidek

Pohled z mých očí
Pootevřel jsem svá víčka a nahlédl do nekonečně velkých tmavomodrých očí dharmy. Po celém těle se mi rozléval pocit znovunalezení prastaré lásky, skryté v zrncích rozsypaných galaxií na okraji horské cesty. Slzy z mých očí se rozlily do dvou velkých toků, které se stáčely do mého středu, kde se slévaly v oslnivé žhnoucí hvězdě. Vše bylo vyplněno soucitem a velice pomalým svíravým otáčivým pocitem zvuku bezbřehého prostoru. Mé vědomí se začalo rozpouštět a rozplývat do okolního vesmíru, asi jako když vám spadne kousek obarvené jemněkrystalické látky do křišťálově čisté vody. Své oživující agens jsem znovu zaměřil na žhnoucí hvězdu ve svém břiše a prociťoval jak se celý roztok zahušťuje…
Znovu jsem otevřel oči. Seděl jsem v proudu uprostřed zahrady života obklopen tisíci bytostmi, které odráželi pouze vnitřní tok boží milosti. Všude kam jsem zaměřil svoji pozornost vše zároveň umíralo a znovurodilo se. Vše v neustálé transformaci plynulo ve vlnách naši jediné společné Matky.

zpět na seznam povidek

Město
Blíží se k městu. Naprosto očištěný od veškeré technologie. Pod jasným nebem čisté přírody, mezi vlhkem luční noci, v chladivém vánku přirozené moudrosti, letí prostorem, na svých nohách jež nepřísluší žádnému člověku. V tichosti se přibližuje hukotu světel, a nočnímu bdění města... Přichází odnikud do prostředí lidí, ke kterým už nepřináleží. S nadějí a magií v srdci se noří do velkoměsta...
Oranžová světla pouličních lamp mu ukazují stíny kterými protéká do nehlídaného středu Brna. Vnáší nikým nespatřen poselství od víl duhové studnice. Poselství, které jak doufá vnese světlo uvědomění do míst jako je toto. Občas potkává noční tvory města, ale většinou to jsou jen ubohé postavy motající se kolem rozmlžené osy dočasného zapomnění se v osudu. Takovým se rozplývá do stínu, neboť konfrontace těchto forem by mohla narušit sílu přenosu, jenž měl být naprosto bez poskvrny... Vyjde do kopce prázdnou ulicí mezi domy v kterých snad žijí lidé, zatímco teď se jejich duše toulají po vnitřních vesmírech. Tu a tam je vidět strnulá těla připojená k televizním vysilačům, zahalená v nepřirozeně ostrých barvách výbojů obrazových zářičů.

V oranžovo šedé ulici pod dráty elektrického vedení a trolejbusového napájení, procházel v pravidelném rytmu muž. Vítr vanoucí tunelem domů, betonových silnic a chodníků, narážel do nehybné tváře nočního běžce, tak jak se do něj opíralo kolektivní vědomí města. Ve vnnitřním prostředí ukrýval kámen, který však neochvějně rozrážel myšlenky lidí, a který plul tam kam byl vyslán. Nikdo jej neviděl, a snad jen domy tušili přítomnost něčeho jiného, pro ně naprosto nepochopitelného. Obličeje v reklamních billboardech produkovali své naivní úsměvy do ztemělého chladu rozpraskaného chodníku a ztráceli se ve výkopových jámách městské přestavby, tiché a opuštěné.

Občas se mu objevovali před očima seskupení fotonových toků skládajících se do neonových informací letících prostorem, kterým procházel. Statické souřadnice určovali mobilní telefony rozložené u spících lidí v ulici a jen čas od času se objevovali pohyblivé body ještě žijících účastníků.

V statickém šumu, který se slíval se zvukem železnic, továren a občasně projíždějících aut, bylo obtížné určit jaké frekvene přináleží elektromagnetickým rezonancím na rozličných vlnových délkách, a které jsou jen akustickou hradbou města. Co už ale nebylo slyšet skoro vůbec a co slyšel snad jen on díky svému životu, mimo město, byl zvuk hvězd, planet a vůbec prostoru okolo.

Zahnul za roh nejbližší ulice, když do něj udeřila silná vlna vzrušení. Skrze obytný dům nalevo prošla vlna nesoucí silný emocionální nádech, už jen ucítil, jak na ni reaguje protější účastnice diskuzního přenosu pronášeného na mikrovlných délkách, když ho přímo napříč přeťal televizní kanál, kde se seriozní paní v obroučkových brýlích rozšiřovala o dění na dálném východě.

V téhle husté polívce kolokotájicí nepravděpodobnosti. Se dusila tichá přirozenost, přeložená tisíci vjemy na všech úrovních. Což zase naopak mohlo poskytovat dojem naprosté propojenosti, a iluzornosti jednotlivých sfér.

Pohled se znovu rozložil v kameni a jako už po tolikáté vnesl vnitřní jasnost naprosté deziluze. Čistý pohled a rozevřené srdce.

Když se před ním objevili telekomové věže. Tři nejvyšší věžáky označené rudými světly pro leteckou dopravu. Udeřili do něj svou drtivou změtí signálu aby roztrhli jeho srdce do vědomí tekoucího mnoha směry prodchutého tisíci emocemi, mnoha účastníku tohoto provozu.Láska a nenávist, radost a zklamání, nudné řeči a vytržení vytvořili prostor, kde v rychlosti běhu natáhnul ruce s kamenem před sebe.Zvrátil své tělo dozadu, když jej napnul jako luk připravený k úderu, rychlost jej vynesla po parabolické dráze unášené silou démantu. A ve vrchní úvrati jednadvacet metrů nad nejvyžším bodem hlavni věže vyrazil neuvěřitelně rychle do uzlu satelitních antén.

Tovární kamery nad pozemními vchody viděli jako jediné ve zpomaleném čase jak se světlo soucitu rozlilo po celém prostoru když se jeho tělo přetavilo do jednolité záře nesoucí ve svém středu kámen nekonečného vědění, který se rychlostí světla snesl do optického uzlu vysílacího systému.

zpět na seznam povidek